Nick: Green
E-mail: Lizii.lextrova@gmail.com
Faceclaim:
JMÉNO: Nicolas Oliver Blackmoore
JMÉNA RODIČŮ: Nathalia Dylan Blackmoore (dříve Calise), Elijah Darren Ariwin (biologický otec), Gabriel Blackmoore (nevlastní otec)
DATUM NAROZENÍ: 14.2.
RASA: Vlkodlak
POPIS POSTAVY:
Zadíváte-li se Nickovi do očí, nepřekvapí vás nádherná modř smíšená s tyrkysovým odstínem očí jeho matky. Ani jejich čistota. Je to ten přímý pohled plný zkušeností, které snad žádné dítě na světě nemá. Jen ty, které si prožily něco víc. Ne zrovna příjemné dětství, které dokáže zocelit a vyformovat podstatu jedince tak, že se v hlavě ptáte, zda je ten před vámi opravdu ještě dítětem nebo hovoříte s dospělým člověkem. Ten pohled má v sobě tolik síly, takové upřímnosti. Takových zkušeností, až vám to rozechvěje srdce. V tu chvíli se ocitáte na vážkách, zda s ním opravdu jednat jako s malým klukem, nebo se postavit k němu čelem a brát ho dospěle. Ne zrovna pohádkové dětství stvořilo opravdový malý zázrak. Kluka, který se nebojí postavit se před své přátelé, před svou rodinu a bránit jí. Člověk, který se nebojí projevit slabost a slzy. Protože ví, jak je život těžký a nevděčný. Přesto všechno věří svým způsobem v lepší časy, lepší a poctivější dobu, ale nedává to najevo. Zříte to však v jeho pohledu, odhodlaném a pevném, důvěřivém a přesto trochu odtažitém.
Není typ člověka, co by důvěřoval kde komu. Ne, jeho důvěru si musíte zasloužit, vybudovat si ji. Nechce naletět, ale když vás uvidí trápit se nebo spadat do problému, nenabídne pomoc. Prostě vás chytí a vytáhne. Bez zbytečných otázek. Stalo se to jeho přirozeností, neptat se a rovnou jednat. Otázky jen zatěžují. Jen když se chce ubezpečit, tak se ptá. Nevěří však slibům. Ty můžete porušit stejně jako důvěru. U něj jsou činy na prvním místě. Zachráníte mu maminku? Pak si jeho důvěru zasloužíte. Ublížíte ji? Pak si vás k tělu nepustí, ani ke své rodině. Budete chtít ublížit jeho přátelům? Můžete si být jistí, že v jeho očích klesnete ke dnu.
Navzdory tomu všemu, dětství, ošklivým vzpomínkám na to, jak Gabriel ubližoval jeho mamince, dokáže být veselým jedincem, umí se smát, povídat si, být přívětivý a dokonce i trochu otevřený. Ale opravdu jen trochu, není to fňukálek, co by se vám svěřil se vším špatným nebo problémy, které ho trápí. Těm se staví čelem a snaží se je vyřešit ve prospěch jeho rodiny. Nejlépe tak, aby tím nikoho nezatěžoval. Protože všichni mají svých starostí dost a on jim nehodlá přidělávat další. Vyspělý to človíček. Má svůj typický, trošku nesymetrický úsměv, kdy se mu jeden koutek zvedne výš než ten druhý. Někdo tomu říká ušklíbnutí. Ale opravdu je to jeho úsměv. Lehce nesmělý. No nedivte se, trochu se ostýchá, zvláště před holkama. Neumí s nima jednat, nechodil do školky a se školou byl taky dost na štíru. Jediná žena, kterou pořádně zná, je jeho matka a k té se chová… celkem normálně. Ale přiznejme si, na tohle holky nejsou zvyklé, takže obvykle má dost problém je oslovit, ať je to za jakýmkoliv účelem. Taky má trochu strach, že se jich něčím dotknul a ublížil jim. Trochu nešika, co se něžného pohlaví týče. Ale kdo by mu to vyčítal? Holky snad ne. I když… Kdo ví.
Je to docela s podivem, když se podíváte na to, jak pěknej mladej kluk to je. Tmavě hnědé vlasy, při špatném světle chytají odstín havranních křídel. Ty velké modré oči. Klukovský úsměv. Pohledná tvář. Se svou výškou nemůže říct, že by patřil k těm nejvyšším, ale ani neni žádnej mrňous. Tak akorát, to je dobrá definice. Žádný extrémní silák, žádný namakanec, ale ani ne tintítko. Ruce věčně v kapsách kalhot, na sobě obvykle tričko a košili. Někdy chytne i ten správný vkus, ale ležérnost především. Kecky a může se jít ven. A taky Doktor, jeho štěně tibetské dogy, co mu maminka koupila. Nerozlučná to dvojka. Se svou chytrostí se z něj stane jednou skvělej dospělej muž. A on už plánuje, čím bude. Doktorem. Stejně jako jeho jmenovec, doktor Oliver.
POPIS PO PŘEMĚNĚ:
Nevíte, který vlk je on? Nápověda je jasná. Ten, co víc připomíná Huskiho. Štíhlé tělo, trochu nepovedné zbarvení, takže místo vlka máte pocit, že koukáte na roztomilé štěně polárního psa. Už chybí jen zbytek spřežení a sáně. Rozhodně si ho nespletete. Ať už tím, že je tak jiný nebo právě oním pohledem do těch modrých kukadel. Při bližším prozkoumání si všimnete drobné vady. Modré oko? V pořádku. Ale to levé? Trošku tyrkysovější s modrým žíháním. Nikdo neví, proč to tak má. Ztracené geny? Něco z otcovy strany? Nebo se jen příroda lehce zpykla a vytvořila něco tak nevšedního? Kdo ví. Jemu to nevadí. Není na něj slepý, takže s tím nemá problém. Ještě aby. Spíš než útočník je… opačného původu. Ne však srab. Jeho problémem je, že se neumí postavit k boji. V jeho přirozenosti není pro boj místo. Neumí to. Neví, jak na to. Diplomacie je pro něj nejlepší cestou, jak vše vyřešit. Nehodlá ani zastrašovat. Nic takového. Prostě si jen počká, až se uklidníte. A díky štíhlým nohám včas uskočí. Na rychlost má opravdu talent, se silou je na tom prachbídně. Avšak žádné chuďátko to není. Jen prostě neví, jak na to.
HISTORIE:
Svatý Valentýn. Den, kdy všichni podléhají nátlaku marketingu, vyznávají si lásku, posílají přáníčka, zvou se na večeři, kterou obvykle zakončují milostným vzplanutím v posteli. Tohle není Nickův případ. Ten toho dne přišel na svět. Očekávám, vytoužen? Minimálně jedním z rodičů. Ne tím druhým. Biologický otec tlel šest stop hluboko v zemi, ten nevlastní by se ho nejraději zbavil ještě v době, kdy se vyvíjel v matčině břiše. Přesto však ani necekl, když Nicolas přišel na svět, vychovával ho, i když bylo jasně patrné, jak odtažitě se chová. Nick to tenkrát nechápal. Až časem mu matka vysvětlila, že Gabriel není jeho vlastní otec, protože ten kdysi zemřel. Jen ho vychovával. Tedy spíše jim poskytoval jídlo, střechu nad hlavou a noční můry. Mlátil jeho maminku, bral si ji před ním kdy se mu zachtělo, nehledíc na to, že to Nick všechno vidí. Nick tím ale šíleně trpěl.
Jeho svět se omezil na místnosti ve velkém domě, kuchyň, pokojíček, maximálně obývací pokoj. Sotva někdy vyšel ven. Jednou… jednou se mu to povedlo. S maminkou šli na procházku a když se vrátili? Hrůza, která nastala, se na něm nehorázně podepsala. Vyspěl. Díky Gabrielovu jednání vyspěl rychleji, než by si jakákoliv matka kdy přála. Dětství? Skoro žádné. Kontatky? Omezené. Žádné jesličky, žádná školka. Žádní přátelé. Jen maminka a Gabriel. Tím to haslo. Nechtěl žít v takovém světě. Chtěl víc, ale kvůli mamince se ovládal, nikdy jí to neřekl. Kvůli jejímu trápení. Kvůli Gabrielovi a jeho ubližování. Nikdy nedovolil o nic požádat. Protože by to obnášelo křik.
Nakonec však došlo k radikální změně. Jeho život se pohnul dál, i když takhle by si to nikdy nepředstavoval. Bylo to násilné vytrhnutí ze zavedeného stereotypu. Jedno hloupé čmárání po fotkách, dokumentech, lejstrech v Gabrielově pracovně. Chvíle, kdy byl přistižen. Facka. Zlomená ručka. Křik. Matka, která se prala s Gabrielem. Jeho porážka, zhroucená knihovna. Ticho. Svoboda. Všechno bylo tak náhlé, že tomu ani jeden z nich nechtěl uvěřit. Rychlé balení, vypadnutí z toho městečka. Uhánění směrem do nemocnice, neustálé se ohlížení, zda za nimi není. Zda je neodvleče zase zpátky a neublíží jim. Nezabije je. Nic takového se naštěstí nestalo. Ve Faybourne se měli zastavit jen na okamžik, jen aby v nemocnici ošetřili jeho ruku.
Co se však nestalo? Na tom místě se seznámí s někým, kdo pro její maminku znamenal hodně. Tak moc, že si zezačátku myslel, že tohle je jeho otec a maminka mu to jen zatajila. Milosrdná lež, aby se netrápil. Doktor Oliver je přijal, ošetřil a poskytnul střechu nad hlavou, i přes veškeré prosby od maminky, že mají jet dál a neohrožovat jeho rodinu. Přesto všechno zůstali. Nick dostal štěně, vytoužené štěně, které pojmenoval Doktor. Hádejte po kom. Jistě, že po Oliverovi, který jim zachránil život. Čas se pomalu vlekl, Nicolas vyrůstal. Ale štěstí netrvá dlouho, že? Ohlížení se za zády, to vše se vyplatilo. Protože Gabriel se vrátil. A chtěl jeho maminku. I za cenu Nicolasova života. Nebo jiného? Chvíle, kdy šel po jeho sestřičce, nevlastní sestře Sky. To vyprovokovalo maminku, aby kývla na prosbu alfy smečky, do které patřila. Aby zabránila dalším střetům. A pak…
Pak? Kdo ví, co bude dál. Teď se očekává soud. Obvinění z vražd. Nikdo neví, co bude dál. Neví to maminka, neví to Nicolas. Neví, jak se ve smečce chovají k ostatním. Ale on nepatří ke smečce. Nebo ano? Vlastně vůbec neví. Ale konečně… konečně má pocit… že je na místě, kde má být. Že je vše v pořádku. A bude líp.
E-mail: Lizii.lextrova@gmail.com
Faceclaim:
JMÉNO: Nicolas Oliver Blackmoore
JMÉNA RODIČŮ: Nathalia Dylan Blackmoore (dříve Calise), Elijah Darren Ariwin (biologický otec), Gabriel Blackmoore (nevlastní otec)
DATUM NAROZENÍ: 14.2.
RASA: Vlkodlak
POPIS POSTAVY:
Zadíváte-li se Nickovi do očí, nepřekvapí vás nádherná modř smíšená s tyrkysovým odstínem očí jeho matky. Ani jejich čistota. Je to ten přímý pohled plný zkušeností, které snad žádné dítě na světě nemá. Jen ty, které si prožily něco víc. Ne zrovna příjemné dětství, které dokáže zocelit a vyformovat podstatu jedince tak, že se v hlavě ptáte, zda je ten před vámi opravdu ještě dítětem nebo hovoříte s dospělým člověkem. Ten pohled má v sobě tolik síly, takové upřímnosti. Takových zkušeností, až vám to rozechvěje srdce. V tu chvíli se ocitáte na vážkách, zda s ním opravdu jednat jako s malým klukem, nebo se postavit k němu čelem a brát ho dospěle. Ne zrovna pohádkové dětství stvořilo opravdový malý zázrak. Kluka, který se nebojí postavit se před své přátelé, před svou rodinu a bránit jí. Člověk, který se nebojí projevit slabost a slzy. Protože ví, jak je život těžký a nevděčný. Přesto všechno věří svým způsobem v lepší časy, lepší a poctivější dobu, ale nedává to najevo. Zříte to však v jeho pohledu, odhodlaném a pevném, důvěřivém a přesto trochu odtažitém.
Není typ člověka, co by důvěřoval kde komu. Ne, jeho důvěru si musíte zasloužit, vybudovat si ji. Nechce naletět, ale když vás uvidí trápit se nebo spadat do problému, nenabídne pomoc. Prostě vás chytí a vytáhne. Bez zbytečných otázek. Stalo se to jeho přirozeností, neptat se a rovnou jednat. Otázky jen zatěžují. Jen když se chce ubezpečit, tak se ptá. Nevěří však slibům. Ty můžete porušit stejně jako důvěru. U něj jsou činy na prvním místě. Zachráníte mu maminku? Pak si jeho důvěru zasloužíte. Ublížíte ji? Pak si vás k tělu nepustí, ani ke své rodině. Budete chtít ublížit jeho přátelům? Můžete si být jistí, že v jeho očích klesnete ke dnu.
Navzdory tomu všemu, dětství, ošklivým vzpomínkám na to, jak Gabriel ubližoval jeho mamince, dokáže být veselým jedincem, umí se smát, povídat si, být přívětivý a dokonce i trochu otevřený. Ale opravdu jen trochu, není to fňukálek, co by se vám svěřil se vším špatným nebo problémy, které ho trápí. Těm se staví čelem a snaží se je vyřešit ve prospěch jeho rodiny. Nejlépe tak, aby tím nikoho nezatěžoval. Protože všichni mají svých starostí dost a on jim nehodlá přidělávat další. Vyspělý to človíček. Má svůj typický, trošku nesymetrický úsměv, kdy se mu jeden koutek zvedne výš než ten druhý. Někdo tomu říká ušklíbnutí. Ale opravdu je to jeho úsměv. Lehce nesmělý. No nedivte se, trochu se ostýchá, zvláště před holkama. Neumí s nima jednat, nechodil do školky a se školou byl taky dost na štíru. Jediná žena, kterou pořádně zná, je jeho matka a k té se chová… celkem normálně. Ale přiznejme si, na tohle holky nejsou zvyklé, takže obvykle má dost problém je oslovit, ať je to za jakýmkoliv účelem. Taky má trochu strach, že se jich něčím dotknul a ublížil jim. Trochu nešika, co se něžného pohlaví týče. Ale kdo by mu to vyčítal? Holky snad ne. I když… Kdo ví.
Je to docela s podivem, když se podíváte na to, jak pěknej mladej kluk to je. Tmavě hnědé vlasy, při špatném světle chytají odstín havranních křídel. Ty velké modré oči. Klukovský úsměv. Pohledná tvář. Se svou výškou nemůže říct, že by patřil k těm nejvyšším, ale ani neni žádnej mrňous. Tak akorát, to je dobrá definice. Žádný extrémní silák, žádný namakanec, ale ani ne tintítko. Ruce věčně v kapsách kalhot, na sobě obvykle tričko a košili. Někdy chytne i ten správný vkus, ale ležérnost především. Kecky a může se jít ven. A taky Doktor, jeho štěně tibetské dogy, co mu maminka koupila. Nerozlučná to dvojka. Se svou chytrostí se z něj stane jednou skvělej dospělej muž. A on už plánuje, čím bude. Doktorem. Stejně jako jeho jmenovec, doktor Oliver.
POPIS PO PŘEMĚNĚ:
Nevíte, který vlk je on? Nápověda je jasná. Ten, co víc připomíná Huskiho. Štíhlé tělo, trochu nepovedné zbarvení, takže místo vlka máte pocit, že koukáte na roztomilé štěně polárního psa. Už chybí jen zbytek spřežení a sáně. Rozhodně si ho nespletete. Ať už tím, že je tak jiný nebo právě oním pohledem do těch modrých kukadel. Při bližším prozkoumání si všimnete drobné vady. Modré oko? V pořádku. Ale to levé? Trošku tyrkysovější s modrým žíháním. Nikdo neví, proč to tak má. Ztracené geny? Něco z otcovy strany? Nebo se jen příroda lehce zpykla a vytvořila něco tak nevšedního? Kdo ví. Jemu to nevadí. Není na něj slepý, takže s tím nemá problém. Ještě aby. Spíš než útočník je… opačného původu. Ne však srab. Jeho problémem je, že se neumí postavit k boji. V jeho přirozenosti není pro boj místo. Neumí to. Neví, jak na to. Diplomacie je pro něj nejlepší cestou, jak vše vyřešit. Nehodlá ani zastrašovat. Nic takového. Prostě si jen počká, až se uklidníte. A díky štíhlým nohám včas uskočí. Na rychlost má opravdu talent, se silou je na tom prachbídně. Avšak žádné chuďátko to není. Jen prostě neví, jak na to.
HISTORIE:
Svatý Valentýn. Den, kdy všichni podléhají nátlaku marketingu, vyznávají si lásku, posílají přáníčka, zvou se na večeři, kterou obvykle zakončují milostným vzplanutím v posteli. Tohle není Nickův případ. Ten toho dne přišel na svět. Očekávám, vytoužen? Minimálně jedním z rodičů. Ne tím druhým. Biologický otec tlel šest stop hluboko v zemi, ten nevlastní by se ho nejraději zbavil ještě v době, kdy se vyvíjel v matčině břiše. Přesto však ani necekl, když Nicolas přišel na svět, vychovával ho, i když bylo jasně patrné, jak odtažitě se chová. Nick to tenkrát nechápal. Až časem mu matka vysvětlila, že Gabriel není jeho vlastní otec, protože ten kdysi zemřel. Jen ho vychovával. Tedy spíše jim poskytoval jídlo, střechu nad hlavou a noční můry. Mlátil jeho maminku, bral si ji před ním kdy se mu zachtělo, nehledíc na to, že to Nick všechno vidí. Nick tím ale šíleně trpěl.
Jeho svět se omezil na místnosti ve velkém domě, kuchyň, pokojíček, maximálně obývací pokoj. Sotva někdy vyšel ven. Jednou… jednou se mu to povedlo. S maminkou šli na procházku a když se vrátili? Hrůza, která nastala, se na něm nehorázně podepsala. Vyspěl. Díky Gabrielovu jednání vyspěl rychleji, než by si jakákoliv matka kdy přála. Dětství? Skoro žádné. Kontatky? Omezené. Žádné jesličky, žádná školka. Žádní přátelé. Jen maminka a Gabriel. Tím to haslo. Nechtěl žít v takovém světě. Chtěl víc, ale kvůli mamince se ovládal, nikdy jí to neřekl. Kvůli jejímu trápení. Kvůli Gabrielovi a jeho ubližování. Nikdy nedovolil o nic požádat. Protože by to obnášelo křik.
Nakonec však došlo k radikální změně. Jeho život se pohnul dál, i když takhle by si to nikdy nepředstavoval. Bylo to násilné vytrhnutí ze zavedeného stereotypu. Jedno hloupé čmárání po fotkách, dokumentech, lejstrech v Gabrielově pracovně. Chvíle, kdy byl přistižen. Facka. Zlomená ručka. Křik. Matka, která se prala s Gabrielem. Jeho porážka, zhroucená knihovna. Ticho. Svoboda. Všechno bylo tak náhlé, že tomu ani jeden z nich nechtěl uvěřit. Rychlé balení, vypadnutí z toho městečka. Uhánění směrem do nemocnice, neustálé se ohlížení, zda za nimi není. Zda je neodvleče zase zpátky a neublíží jim. Nezabije je. Nic takového se naštěstí nestalo. Ve Faybourne se měli zastavit jen na okamžik, jen aby v nemocnici ošetřili jeho ruku.
Co se však nestalo? Na tom místě se seznámí s někým, kdo pro její maminku znamenal hodně. Tak moc, že si zezačátku myslel, že tohle je jeho otec a maminka mu to jen zatajila. Milosrdná lež, aby se netrápil. Doktor Oliver je přijal, ošetřil a poskytnul střechu nad hlavou, i přes veškeré prosby od maminky, že mají jet dál a neohrožovat jeho rodinu. Přesto všechno zůstali. Nick dostal štěně, vytoužené štěně, které pojmenoval Doktor. Hádejte po kom. Jistě, že po Oliverovi, který jim zachránil život. Čas se pomalu vlekl, Nicolas vyrůstal. Ale štěstí netrvá dlouho, že? Ohlížení se za zády, to vše se vyplatilo. Protože Gabriel se vrátil. A chtěl jeho maminku. I za cenu Nicolasova života. Nebo jiného? Chvíle, kdy šel po jeho sestřičce, nevlastní sestře Sky. To vyprovokovalo maminku, aby kývla na prosbu alfy smečky, do které patřila. Aby zabránila dalším střetům. A pak…
Pak? Kdo ví, co bude dál. Teď se očekává soud. Obvinění z vražd. Nikdo neví, co bude dál. Neví to maminka, neví to Nicolas. Neví, jak se ve smečce chovají k ostatním. Ale on nepatří ke smečce. Nebo ano? Vlastně vůbec neví. Ale konečně… konečně má pocit… že je na místě, kde má být. Že je vše v pořádku. A bude líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat