John Hamish Dudley

Nick: Scar, Scarlett, Lettie a když už je to fakt hardcore, tak Kukuřice
E-mail: Strange-delirium@seznam.cz
Faceclaim: Martin Freeman

VĚK: 36 let
RASA: Člověk
PRÁCE: Vylitý pediatr a pravidelný škemral o práci
VZTAHY: Nejlepší přítel a komandant Gregory R. Edwards, což je pro něj skoro něco jako manžel ve zkušební době

POPIS POSTAVY:
  Psychologicky rozebrat a rozpitvat Johna Hamishe Dudleyho není tolik těžké, protože tenhle chlapík je čistá a bezelstná osobnost. Vždy jedná narovinu, bez vytáček a bez zbytečného protahování. Odmítá lež a hádky, raději proto dochází ke kompromisům. Což jsou nakonec ale kompromisy pro všechny a jen ne pro něj, neboť ostatní se toho už naučili zdatně využívat a obvykle z něj udělají vola. On se tomu naučil už jen smát a neřešit to, protože v takovém případě by se u asi zcvokl a někdo by ho musel tahat ze střechy nemocnice, když by chtěl skočit. Takže víc než posměšky a narážkami podráždíte tohoto perfekcionistu a puntičkáře nepořádkem. Nesnáší, když se válí na zemi papírek, natož aby to bylo špinavé prádlo. Podle toho také obvykle vypadá jeho bydlení, ve kterém je div, že necítíte dezinfekci… Tu obvykle dobře maskuje osvěžovačem vzduchu. Skromnost je jeho druhé jméno. I když si dříve nežil špatně, to jeho žena potřebovala větší a větší (po rozvodu by se dalo zamyslet, zdali tohle taky není jeden z důvodů). Ve svém bývalém bydlení se spokojil s křeslem, postelí, stolem, linkou, miskou a hrnkem s příborem (aby nezapomněl svou lékařskou praxi, obvykle používal místo nože skalpel, který kdysi ukradl na fakultě). S jídle to také není tak složité, neboť jeho hlavní stravou (a závislostí) jsou cereálie a kafe.
   Málokdo je vlastně tak v klidu, protože on si s ničím neláme hlavu. Pokud nezemře, protože si odrovnal játra, infarkt ho také nepotká. Největší zkouškou prošel, když bydlel se svým profesorem a nejlepším přítelem v jednom balení, Gregorym R. Edwardsem, ale i proti jeho cynickým poznámkám si vybudoval jakousi obrannou zeď v podobně smířlivého povzdechu a zastání všech domácích prací. Ke sklonku jejich spolupráce se mu dokonce dokázal i bránit.
   Nejčastěji se narážek dočkal na svou výšku. Jen považte, 169 cm není nejvíce a s vysokými lidmi vypadá ještě více zakrsle. Jinak je to úplně normální chlapík s pomalu se objevujícím roztomilým pivním bříškem. Krátce střižené světle hnědé vlasy, podobné oči, vždy hladce oholený (když pomineme etapu s knírkem). Zkrátka a dobře, důvěryhodně vypadající pan doktor, který nemá sklony děsit malé děti.
HISTORIE: 

   John je jako každý normální člověk – prostě se narodil a vyrůstal. Nic složitého. Měl milující rodinu složenou za dvou rodičů a mladší sestry, která dokázala být parádně panovačná a dívala se na Johna z patra a to zvláště poté, co ho předrostla. Když začala hrát ženskou basketbalovou ligu, bylo jasné, kdo vydědil všechny geny, co by mohly Johna pošoupnout do trochu vyšší společnosti. On se ale svůj malý vzrůst snažil již od začátku kompenzovat svou inteligencí. Už ve školce se naučil psát a počítat do sta, na základní škole pak projevil velmi vysoký zájem o biologii člověka a latinský jazyk. Ne, že by mu to ve výsledku nějak pomohlo, plyšového kopacího medvídka si z něj ostatní kruté děti dělaly i nadále. Naštěstí pro Johna i pro všechno okolo, protože po zanechání traumatu by z něj jistě byl velmi zdatný sériový vrah, si udržel zdravý rozum a nedémonický smích, takže mohl s klidným svědomím nastoupit na střední školu, kde už se hrálo na trochu jiné kvality. A tehdy mohl tento uťápnutý malý génius konečně vyplout na povrch světa. Našel si přátele, ještě o kousek povyrostl a konečně se stal tou úžasnou milou osobou, jakou je do teď. Tahle životní etapa patří mezi ty nejveselejší, protože pak už to šlo z kopce. Po víc než úspěšném absolvování střední školy si najednou musel vybrat obor, který půjde studovat dál. Vybíral dlouho a pečlivě, až došel k závěru, že se stane praktickým lékařem a poté se z toho ještě vyloupla pediatrie, aby se pomstil dáváním injekcí těm, co mu tak znepříjemnili dětství. No, dobře, to ne, v té době mu to už bylo jedno…   Těžko říct, jestli tahle volba bylo to nejlepší nebo nejhorší, co mohl v životě udělat. Na jednu stranu dělal to, co chtěl, na druhou se potkal se svým úžasným profesorem psychologie Gregorym a vrátil se do dob, kdy sloužil jako podmět pro narážky na hobity. Nějakou chvíli ho nesnášel a mnohdy měl chuť se raději rozběhnout hlavou proti zdi, aby měl pořádný důvod na jeho přednášku nejít, jenže pak se to nějak zlomilo (shodou okolností to bylo na plese univerzity, kde si nechal psychologicky vymýt mozek a pravděpodobně se z něj stal vnitřně úplně jiný člověk aneb tomu se říká kouzlo neplánované manipulace). Celá tahle opilecká lapálie zapříčinila to, že se tyhle dva úplně odlišné charaktery sestěhovaly dohromady, aby mohly podobně jako jin a jang vytvořit rovnováhu ve vesmíru neboli vztah silně připomínající starý manželský pár. John byl samozřejmě žena s tou výhodou, že naštěstí nemohl otěhotnět, takže univerzitu také absolvoval bez větších komplikací.
   Jenže jak nebyl Gregory ochoten pohnout se dál, John ano. V tuto chvíli se jejich cesty rozdělili a John si uvědomil, jak je vlastně jednou pro změnu volný, když nemusí svého spolubydlícího půl hodiny přesvědčovat, že není tak starý, aby si mohl zvednout a jít uklidit ty špinavé ponožky, co nechal válet v kuchyni. Dal tedy Gregorymu adios a po velmi emotivním loučení se vydal za prací. Dařilo se mu, pak začal také navíc pracovat v nemocnici. A oženil se. Narodila se mu dcera. Takže ať už doma nebo v doktorském prostředí pracoval 24/7. Nutno však dodat, že čím dal tím víc a víc se stával závislým na bílém plášti a žádné odvykací prostředky jako dovolená, svůdný pohled nebo narozeniny jeho dítěte nefungovaly. Což jeho ženu přestalo bavit a celá tahle rodinná pohoda skončila rozvodem. Jeho žena byla bohužel jedna z těch, co skrývá rohy pod vysokým účesem, a ze slušných úspor i velkého domu mu zbylo jen pár šupů na přežití.
   Tato tragédie ho donutila k tomu, aby se zamyslel a pohnul dál. Naneštěstí netušil jakým směrem a tahle zapeklitá otázka spolu s přemýšlením ho dohnala až k nočnímu vysedávání v baru nad sklenicí skotské, vodky nebo vlastně všeho, co mu přišlo pod ruku. A tím to nekončilo. Krom toho, že týral svá játra, si také zvykl zaspávat, chodit pozdě nebo naopak odcházet dříve, zanedbávat, až byl nakonec vyhozen. A kolotoč jel dál. Víc času, víc pití. Víc pití, míň možností práce. Nikdo ho nechtěl přijmout. Když však jednou strávil celé dopoledne nad záchodovou mísou, uvědomil si, že stále může být spasen. Nebo si to aspoň myslel. Zbavil se pití díky podpůrné skupině anonymních alkoholiků, stal se závislým na kávě a začal od začátku. Kde? V té největší díře světa, ve Faybourne. Zařídil si práci, kde je ve zkušební době. No a teď zbývá jen najít ubytování…