Nick: Green
E-mail: Lizii.lextrova@gmail.com
Faceclaim: Dove Cameron
Faceclaim: Dove Cameron
JMÉNA RODIČŮ: Neznámí, přišla o své biologické rodiče, nalezena Islou a Patrikem McDormanovými
DATUM NAROZENÍ: Neznámé
VĚK: 18 let
RASA: Člověk
POPIS POSTAVY:
Anděl, co sestoupil z nebe a přišel vás vykoupit. Dát vám odpuštění. Omilosrdnit vás. Poskytnout spásu nebo vzít život. Nedokázali byste se rozhodnout, co z toho je pro vás, ale nejspíš toto vše vás napadne při pohledu na tu malinkou, útlou dívčinu s nebesky zelenýma očima s příměsí lehké šedi. Tak zářivé, tak hlubinné, že si kde kdo má pocit, jestli Charlie opravdu pochází z tohoto světa. Její výjimečnost je jasná na první pohled. Dlouhé vlnité plavé vlásky v odstínu svatozáře, zářivé jako sluneční světlo, které se spojilo s tím měsíčním. Bledá, výjimečně světloulinká pleť, jako by snad nikdy nechodila na sluníčko a žila jen z měsíčních paprsků jako rusalka. Jemnost vychází z každého jejího počinnu, z kroku tak ladného, že by mohla napodobit baletku. Bílá holubice mezi šedými městskými ptáky. Rovné držení těla, vypjatá hruď, hlava hrdě vystavěná.
Ale to jen na první pohled. Křehká, rozbitná panenka z porcelánu, vyvolávajíc tak potřebu, abyste jí chránili před zlem tohoto světa. Takhle opravdu působí jen na první pohled. Ne, nebojte, není to mrcha. Není to potvora, co by vás jen využila a pak odkopla. To hrdé držení těla? Jen lež, kterou používá ve chvílích, kdy si je nejistá. Jen na okamžik, než se schoulí do sebe. Už tak maličká postava se ještě zmenší do klubíčka, aby se chránila před křikem, obviňováním. Před vším, co jí vnitřně ubližuje. Není bojovníkem. Není hrdá na svůj vzhled. Nevyužívá ho jako výhodu, což je mnohým jejím vrstevníkům trnem v oku. Ale i tak se najde dost lidí, kteří se za ní postaví. Vždyť kdo by chtěl vědomě ublížit andělovi? Jen vyvrženci samotného pekla.
Velká zelenošedá kukadla na vás upírá s důvěrou, která by mohla hraničit až s dětskou naivitou. A taky že jo. I když už vlastní tělo dospělé (a hlavně vyspělé) ženy, stále má dětskou tvářičku a duši. Neznalá, dost vyděšená z tohoto světa snad ani nechce dospět. Nechce řešit problémy každodenního života dospěláka, chce si žít ve fantaziích, kde jí nic a nikdo neublíží. Protože tam si lehce může vybudovat hradby tak vysoké, že je nepřeleze ani nejchrabřejší rytíř z pohádek. Za jejím pohledem, tak děsivým, protože máte pocit, že vám hledí až na dno samotné duše, se skrývá temná minulost plná krve a násilí. Ne, není jako ostatní. Nebyla zneužívaná nebo tak. Jen jí jako malé vyvraždili rodinu. A ona si to, bohužel, pamatuje. A snaží se to tvrdě popřít.
Působí bázlivě, vyděsí ji sebemenší zvuk, hlasitý či tichý, zvláště když je nečekaný. Stíny, tma? I toho se bojí, pocit, že se po ní sápou odporné ruce, narůstá čím dál tím víc s každým krokem do té temné náruče. Nemůže spát, po nocích křičí hrůzou a budí své rodiče a bratra. Ztraumatizovaná mysl v noci pouští do říše snů všechny její kostlivce, které tak pečlivě schovává ve skříni pod zámkem. Tady totiž nic nezmůže, jen bezděčně křičet a třást se strachy, když její noční můry a vzpomínky ožívají. To má také dopad na její chování. Jednou je hodná, poslušná, křehká ale milá dívka, co neučinní špatného kroku. Podruhé? Šílenec, co mu straší hlasy v hlavě, nabádají ji ke špatnostem, zlodějčině, ničení majetku a života ostatních jejích známých.
Nedělá to schválně. Jen doufá, že pak ony hlasy opět usnou a Charlie nebude muset nic řešit. Je považována doktorem za schizofreničku. Osobnost se jí nemění tolik jako ostatním, ne tak radikálně. Nemá je oddělené. Jen prostě jí začne strašit ve věži a vy musíte doufat, že jí to brzo přejde. V té době se zdá tak křehká, tak děsivě nemohoucí, že byste jí nejradši chytli do náruče a už nikdy nepustili. Jako malý medvídek. Plyšák. Jen trošku šílenec. Magor. Dítě. Krásná a přesto svým způsobem děsivá. Opravdový anděl s polámanou minulostí ale neskutečným hudebním nadáním. Dokáže se během několika málo minut naučit hrát na jakýkoliv nástroj, stačí ji jen trocha teorie nebo pár minut praxe a pochopí i ten nejsložitější nástroj. A její hlas? Opravdu andělský. Vysoký soprán, který netrhá uši, ale naopak chytne za srdce. Z jejího hlasu přímo mrazí.
Anděl, co sestoupil z nebe a přišel vás vykoupit. Dát vám odpuštění. Omilosrdnit vás. Poskytnout spásu nebo vzít život. Nedokázali byste se rozhodnout, co z toho je pro vás, ale nejspíš toto vše vás napadne při pohledu na tu malinkou, útlou dívčinu s nebesky zelenýma očima s příměsí lehké šedi. Tak zářivé, tak hlubinné, že si kde kdo má pocit, jestli Charlie opravdu pochází z tohoto světa. Její výjimečnost je jasná na první pohled. Dlouhé vlnité plavé vlásky v odstínu svatozáře, zářivé jako sluneční světlo, které se spojilo s tím měsíčním. Bledá, výjimečně světloulinká pleť, jako by snad nikdy nechodila na sluníčko a žila jen z měsíčních paprsků jako rusalka. Jemnost vychází z každého jejího počinnu, z kroku tak ladného, že by mohla napodobit baletku. Bílá holubice mezi šedými městskými ptáky. Rovné držení těla, vypjatá hruď, hlava hrdě vystavěná.
Ale to jen na první pohled. Křehká, rozbitná panenka z porcelánu, vyvolávajíc tak potřebu, abyste jí chránili před zlem tohoto světa. Takhle opravdu působí jen na první pohled. Ne, nebojte, není to mrcha. Není to potvora, co by vás jen využila a pak odkopla. To hrdé držení těla? Jen lež, kterou používá ve chvílích, kdy si je nejistá. Jen na okamžik, než se schoulí do sebe. Už tak maličká postava se ještě zmenší do klubíčka, aby se chránila před křikem, obviňováním. Před vším, co jí vnitřně ubližuje. Není bojovníkem. Není hrdá na svůj vzhled. Nevyužívá ho jako výhodu, což je mnohým jejím vrstevníkům trnem v oku. Ale i tak se najde dost lidí, kteří se za ní postaví. Vždyť kdo by chtěl vědomě ublížit andělovi? Jen vyvrženci samotného pekla.
Velká zelenošedá kukadla na vás upírá s důvěrou, která by mohla hraničit až s dětskou naivitou. A taky že jo. I když už vlastní tělo dospělé (a hlavně vyspělé) ženy, stále má dětskou tvářičku a duši. Neznalá, dost vyděšená z tohoto světa snad ani nechce dospět. Nechce řešit problémy každodenního života dospěláka, chce si žít ve fantaziích, kde jí nic a nikdo neublíží. Protože tam si lehce může vybudovat hradby tak vysoké, že je nepřeleze ani nejchrabřejší rytíř z pohádek. Za jejím pohledem, tak děsivým, protože máte pocit, že vám hledí až na dno samotné duše, se skrývá temná minulost plná krve a násilí. Ne, není jako ostatní. Nebyla zneužívaná nebo tak. Jen jí jako malé vyvraždili rodinu. A ona si to, bohužel, pamatuje. A snaží se to tvrdě popřít.
Působí bázlivě, vyděsí ji sebemenší zvuk, hlasitý či tichý, zvláště když je nečekaný. Stíny, tma? I toho se bojí, pocit, že se po ní sápou odporné ruce, narůstá čím dál tím víc s každým krokem do té temné náruče. Nemůže spát, po nocích křičí hrůzou a budí své rodiče a bratra. Ztraumatizovaná mysl v noci pouští do říše snů všechny její kostlivce, které tak pečlivě schovává ve skříni pod zámkem. Tady totiž nic nezmůže, jen bezděčně křičet a třást se strachy, když její noční můry a vzpomínky ožívají. To má také dopad na její chování. Jednou je hodná, poslušná, křehká ale milá dívka, co neučinní špatného kroku. Podruhé? Šílenec, co mu straší hlasy v hlavě, nabádají ji ke špatnostem, zlodějčině, ničení majetku a života ostatních jejích známých.
Nedělá to schválně. Jen doufá, že pak ony hlasy opět usnou a Charlie nebude muset nic řešit. Je považována doktorem za schizofreničku. Osobnost se jí nemění tolik jako ostatním, ne tak radikálně. Nemá je oddělené. Jen prostě jí začne strašit ve věži a vy musíte doufat, že jí to brzo přejde. V té době se zdá tak křehká, tak děsivě nemohoucí, že byste jí nejradši chytli do náruče a už nikdy nepustili. Jako malý medvídek. Plyšák. Jen trošku šílenec. Magor. Dítě. Krásná a přesto svým způsobem děsivá. Opravdový anděl s polámanou minulostí ale neskutečným hudebním nadáním. Dokáže se během několika málo minut naučit hrát na jakýkoliv nástroj, stačí ji jen trocha teorie nebo pár minut praxe a pochopí i ten nejsložitější nástroj. A její hlas? Opravdu andělský. Vysoký soprán, který netrhá uši, ale naopak chytne za srdce. Z jejího hlasu přímo mrazí.
HISTORIE:
Bylo nebylo... Spíš nebylo, než bylo. Ale to se stalo až krátce po Charliině narození. Začněme hezky od začátku. Normální rodina. Základ. Matka, otec. Mladí novomanželé, co si mysleli, že jejich láska bude věčná, zestárnou spolu ruku v ruce, budou se milovat až do konce svého života. Což se jim taky povedlo, ale opět, nepředbíhejme. Jak to tak bývá, začátky byly nádherné, plné radosti, plánování jak domova, tak rodiny. Vše šlo hezky za sebou, jak by mělo. Matka počala, nosila pod srdcem své první a jediné dítě. Otec pracoval. Jenže... zajišťování rodiny není zrovna dvakrát snadná záležitost. Zvláště když žijete v malé osadě za lesem, kus od Faybourne, kde se práce zrovna dvakrát netrhne na úroveň Billa Gatese. Otec pracoval se dřevem, matka působila jako žena v domácnosti. Peníze jim tak tak stačily na základní životní potřeby a možná jen něco málo navrch.
Její rodiče nebyli dokonalí. Čí taky jsou? Ach ano, troufám si říct, že každé dítě teď namítne, že možná ti jeho jsou. Ale její se začali postupně hádat, zásoba peněz se tenčila a Charlie měla co nevidět přijít na svět. Tak se i stalo. Pokud se rodiče předtím hádali, před Charlie se snažili hrát na šťastnou a veskrze normální rodinku, jen proto, aby měla šťastné a normální dětství. Oba ji milovali z celého srdce. Vychovávali ji, učili, říkali co je dobré a co naopak ne. Malá se přátelila s dětmi, zažívala první životní zkušenosti. Jenže všechno štěstí netrvá věčně. A ani to její nebylo výjimkou. Vesnice kousek od lesa s pár počty obyvatel? To přiláká pozornost.
A ne zrovna dvakrát milou. Krvežízniví tvorové se v noci přikradli do osady a zaútočili. Lidé jsou slabí, umí se sice bránit, ale ne přesile. Ne drastické přesile. A rozhodně ne vlkodlakům, kteří vám prokousnou hrdlo a vyrvou vnitřnosti. Maso je dobré a to lidské? Ještě lepší. A přiznejme si, který vlkodlak by nechtěl ochutnat kus toho vyděšeného křiku a krve, kterou se jeho kořist sama zalkne? Pravděpodobně každý. Stalo se, co se stalo. Masakr, totální masakr, během něhož zahynuly komplet všechny rodiny, matky, děti. Nikdo nebyl ušetřen. Tedy neměl být. Charlie se podařilo skrýt, ale byla to jen šťastná náhoda. Matka ji ukryla do sklepa a nebýt toho, že se omylem na dveře zřítila skříň a tak malou Charlie zabarikádovala, asi by už bylo po ní. Třásla se, plakala, ale nevydala nahlas jediný zvuk. Jediný výkřik, nic, co by mohlo prozradit její polohu, a mohla si pro ni přijít smrt.
Až ráno se jí povedlo dostat se na slunce. Netušila jak. Prostě... zázrak. Ale rozhodně se nedalo připisovat k zázrakům to, co oči dítěte spatřily. Vidět to boží dopuštění. Bylo to děsivé. Všechno kolem, roztrhaná těla, tváře známých, příbuzných. Její malí kamarádi. Otec. Matka. Zůstala tam stát, dokud jí strach nepřinutil vběhnout do lesa. Najít jiné lidi. Jenže byla příliš malá. Příliš slabá. Ztratila se. Zmrzlá, zesláblá nakonec byla nalezená Patrikem McDormanem, který se jí ujal spolu se svou ženou. Zkoušeli najít její rodiče, ale bylo příliš pozdě. Ponechali si ji. A teď? Vychovávají malou Charlie spolu s jejím nevlastním bratříčkem Christianem. Isla tak trochu polevila ze svého komplexu ochránce rodiny a uvolnila se. Charlie našla nový domov a rodinu.
Přesto však nebyla šťastná. Ne tak úplně. Její rodina sice byla skvělá, příkladem pro ostatní. Ale pořád je to rodina vlkodlaků, kde nikdo není člověkem. To byl důvod její šikany na škole. To a její fyzická vyspělost. Ve třinácti už měla tělo o pět let starší dívky. Ostatní záviděli, nechápali, co se s ní stalo, proč je tak jiná. Navíc chodila na školu plnou vlkodlaků, kteří byli silnější jak ona. Dost z nich potomky rodiny bet, kteří žili ve smečce. A přesto, že její sestra byla alfovou družkou, nic to pro ni neznamenalo. Čím dál tím častěji se domů vracela v roztrhaném oblečení, tělo plné modřin a šrámů. Až nakonec toho bylo dost. Rodina zakročila a vyřikala si to s ostatními. Charlie přešla na jinou školu, do které chodili naopak převážně lidi. Zapadla. A uvolnila se.
Netrvalo dlouho a zčistajasna se... zakoukala. První pubertální zamilovanost. A rovnou do místního reverenda Louise, kterého náhodou potkala v kostele. Tedy pro ni náhodou, v životě tam nepáchla. Jenže úkol do historie si žádal vypracování a tak jí nezbývalo nic jiného. Překvapil ji jednak svým mladým vzezřením, jednak způsoby, které ji naprosto uchvátily. Silný ve víře, nekompromisní a přesto nápomocný. Nabídl jí tolik možností, jak pohnout se životem. Přijal do místního sboru. Poučil o varhanech. Se svým až zázračným hudebním talentem se ponořila do hudby, hraní na nástroje a také zpěvu, aby mohla dělat při nedělních mších ostatním radost. I když tréma si žádá své. A teď? Popisuje sešity novým jménem. Charlie Hall. Vážená paní Charlotte Hall.
Žádné komentáře:
Okomentovat