Siobhan Darrow

Přezdívka na chatu: Scar, Scarlett, Lettie a když už je to fakt hardcore, tak Kukuřice
e-mail: Strange-delirium@seznam.cz
Faceclaim: Dorian Brown

Jméno a příjmení: Siobhan Darrow (správně by se to mělo číst asi jako Šivánah, ale u těch galských jmen člověk nikdy neví)
Věk: 26 let
Rasa: Člověk

Práce: Historik a přednášející na edinburské univerzitě
Vztahy: Ve Faybourne zatím žádné
Popis postavy: Siobhan není zrovna ten typ, co by byl na první pohled nápadný. V davu jí snadno přehlédnete, protože nedisponuje žádnými extra výraznými rysy. Nepomáhá jí v tom ani menší vzrůst a drobná postava, která se někdy může zdát až příliš vyhublá. Aby však nedošlo k omylu – nemá sklony k anorexii. Z části za to může příroda, protože patří do té sorty lidí sním celé prase a nepřiberu ani gram a za druhé je z části pravda, že příjem její potravy není nějak častý – zkrátka na to mezi prací, prací a spaním nemá čas. Kdyby si ji však někdo vykrmil, dají se na ní najít i pěkné ženské křivky, které by rozhodně nebyly k zahození. Její tvář se sice nedá označit jako všední nebo obyčejná, ale na druhou stranu ji kvůli celkovému nenápadnému zjevu snadno minete bez delšího prohlédnutí. Což je vlastně škoda – když se zastavíte, shledáte ji zajímavou. Půvabně tvarovaný obličej, lemovaný dlouhými hnědými vlasy, které v hustém zvlněném vodopádu spadají na záda. Ty skvěle ladí s upřímnýma očima čokoládové barvy. Rty nejsou nějak zvlášť plné, ale jemně vykrojené. Zkrátka romantická kráska jak vyšitá. Vědoma si své hubené postavy, povětšinou nosí obyčejné rifle a volné svetry pastelových barev, které tenhle nedostatek snadno zakryjí. Toho se však musí vzdát při práci – do terénu je něco podobného sice nepraktické, ale nahraditelné, ovšem na univerzitu značně nevhodné. V takovém případě vymění svetry za saka a šály, ve kterých se pohublost také ztrácí. V šatech ji uvidíte opravdu, opravdu málokdy (čtěte v dosavadním životě nikdy).
Co se povahy týče, Siobhan je typický introvert. Promluvíte na ni, ona se plaše usměje, její pohled bude vypadat jako oči srnky, co se chystá utéct, pípne odpověď a pak… nu, opravdu uteče. Snaží se s tím něco dělat a opravdu dělá malé pokroky, protože ví, že takhle to dál nejde. S tím souvisí její práce na univerzitě – v první chvíli si říkala, že v posluchárně nikdo není, že to říká sama sobě… Pak začala některé studenty vpouštět do svého světa a světe div se, teď v jejích hodinách probíhají živé diskuse na všelijaké témata, kterým se nebrání. Zkrátka a dobře, vždy potřebuje čas na osmělení, než se zbaví strachu něco říct a pustí se do nějakých debat. Ty ale málokdy zachází k jejím pocitům. Navenek obvykle sice působí šťastně a vesele, jenže to jen pro člověka, co nevidí přes všechny ty slupky, které kolem sebe nakupila. Celý život je tak nějak smutná a ne a ne se z toho dostat. Možná i to bude důvodem, proč svůj volný čas tráví nejraději prací a sama. Ten, kdo ji nezná, by okamžitě řekl, že je workolholik. Není, práce jí jen dává možnost utéct ze svého světa do časů rytířů, králů i císařů.
Historií takřka žije. Jak výzkumy v terénu, tak knihami či archivy. Kdo ví, co jí na ní tak přitahuje – snad si vždy řekne, že na světě může být ještě hůř a že to zvládne. Lidé, kteří takovou dobu prožili, jsou jediné, před kterými mizí její stydlivost a ukrývá se za zvědavost a respekt, který k nim chová. Jenže takových je rok od roku méně. A další, před kým dokáže bez ostychu mluvit, jsou zvířata. Mějte si ji za blázna, ale ona k nim skutečně promlouvá. Sice jí nemohou odpovědět… Ale občas jí připadají inteligentnější než někteří lidé. Bohužel se svým pracovním vytížení a malým bytem žádného takového kamaráda nemá, ještě by se tam sám chudák trápil. A její další lásky a aktivity? Knihy, příroda, a když se najde čas, ráda se věnuje józe.

Historie postavy: Narodila se jako vysněné dítě do milující rodiny, která ji ve všem podporovala, aby mohla v přiměřeném věku vylétnout z domácího hnízdečka se svým snoubencem a žít šťastně a do smrti. Rády bych tohle napsala, ale nebyla by to tak úplně pravda. Ve skutečnosti se narodila… A neměla žádnou rodinu. Našli ji odloženou před nemocnicí, prochladlou a nastydlou. Na svět přišla dřív, než měla, byla drobounká a vlastně si nikdo nedělal naděje na její další žití a bytí. Zvládla to, ale stále byla dívkou beze jména. To své dostala až někdy později, když už žila v dětském domově. Zde také strávila velkou část dosavadního života. Sice vypadala jako sladká holčička z pohádky, ale měla tu „nepěknou povahovou vadu“, jak to někdy nazývali. Proto si ji nikdo nevzal. A nikdo k ní také nenacházel cestičku. Neměla přátele, s vychovatelkami si také dvakrát nerozuměla. S nikým nenašla společnou řeč, protože byla jiná. Přemýšlivější než ostatní děti, neměla si s nimi o čem popovídat. A oni s ní. Byla osamělá a tento pocit s ní už zůstal napořád. Po střední škole musela odejít a najít si svou vlastní budoucnost. Ta byla jasná – věděla, že chce studovat historii, vždycky ji přitahovala. Přijali ji a jako jedna z nejlepších úspěšně absolvovala edinburskou univerzitu, kde začala později i pracovat. Mimoto se zajímala o některé výzkumy organizace zabývající se skotskou středověkou historií. Vlastně dosáhla toho, čeho dosáhnout chtěla. Dokonce se objevil i někdo, kdo se dokázal prokousat až k jejímu srdci a získat si ji. Jenže jak to u ní asi bývá, netrvalo to dlouho. Zradil ji, vyměnil ji za jinou. A ona se uzavřela ještě víc než předtím. Potřebovala zapomenout, zmizet. Tehdy se před ní otevřela nabídka půlroční stáže v USA, kde měla možnost hlouběji se zabývat historií a legendami vybraného místa. Ji zaujalo Faybourne.