Rose Aaren Gilmore McDorman

Nick: Ane / Anička / Anemoon
E-mail: domitka@email.cz
Faceclaim: Alexis Bledel

DATUM NAROZENÍ: 15.9.2013
RASA: vlkodlak

POPIS POSTAVY :
   Narodila jsem se jednoho podvečera. Kolem mě byl děsný rozruch a já nechápala proč. Když jsem byla nucená opustit příjemné teplíčko maminčina lůna, začala jsem brečet. Strčili mě do ruky chlápkovi, říkali mu táta, ale já věděla že něco nesedí. Byl to strejda, jak jsem se později dověděla. Vypadá stejně jako tatínek, ale voní jinak, i druhej strejda byl vykulenej tam a mě se oba líbili. Maminku jsem nejdřív neviděla což mě trochu zmátlo, ta by se mnou přeci měla být ne? Ale pak se objevila. Krásná, štíhlá se světlou srstí a já ji milovala od prvního pohledu. Když mě k sobě s tatínkem přivinuli cítila jsem se jako nejšťastnější štěně pod sluncem. Z tatínka jsem měla ze začátku strach, protože se divně mračil. Ale on mě jenom chránil před nebezpečím. Za to ho mám ještě radši. A jeho srst tak příjemně hřála, jinak než maminky. Měla jsem hlad. Koukla jsem na modrovlasou maminku a zakňučela. I když jí to očividně bolelo, změnila se abych mohla obejmout tlamičkou její růžový cecík a dala mi to nejsladší mlíčko. Pila jsem k prasknutí a usnula. Vzbudila jsem se mezi oběma rodiči a zvědavě je prohlížela. Ano, zvídavost bude nejspíš mé druhé jméno. Kolem sebe těkám neustále modrýma očkama a můj čumáček nevynechá jediné místo k prozkoumání. Až budu větší, naši ze mě budou mít rozhodně plé ruce práce. Baví mě zkoušet své pohybové i hlasové vlastnosti. A nejraději, když je poblíž ouško někoho z rodiny a hlavně ouško strejdy Connora, vždycky se u toho tak vtipně šklebí. Ráda běhám a hraju si s hračkami, i s těmi, které normálně nejsou určené ke hraní. Po rodičích jsem zdědila lásku k hudbě, takže do svého xylofonku mlátím hlava nehlava dokud nejsem s melodií spokojená. Ráda stavím věže z kostek a hraju si s bratránkem a sestřenkou. Tetu Tay a strejdu Connora mám moc ráda. Patrick mě občas zlobí ale Taya hope je klidnější, tak tu pro změnu občas zlobím já. Strejda Aaron se tváří jako bručoun ale já vím, že mě má rád, vždy mě chová v lidské podobě a vím, že mě má tak radši. Popravdě své druhé jméno mám po něm. I když se mu to zez začátku nelíbilo. Maminka však říká, že nebýt strejdy Aarona, stalo by se velké neštěstí. Jsem opečovávané dítě i štěně, jsem spokojená a chráněná od nástrah vnějšího světa. Zatím…
   Pak jsem si samozřejmě začala hrát a ptát se na plno věcí a táta mi s mámou vždy hezky odpovídali a i když jsem byla zvědavá v jednom kuse, tak mi vždy hezky odpovídali a nikdy mě neodbyli, měla jsem je moc ráda – naučili mě co můžu a nemůžu dělat. A jak krásně jsem se měla – prožívala jsem nejkrásnější roky svého života jak jen nejlépe jsem mohla vždycky mě měli rádi a i když byli unavení tak si se mnou hráli – občas i strýček Connor za námi přišel a já mu vždycky sahala na jeho strniště – přišlo mi vtipné jak vždycky tolik píchalo, a i když se divně koukal tak jsem se tomu musela smát a říkala jsem že mu tam roste jehličí. Když zase přišel strejda Aaron tak jsem se ptala proč je tak podobný tátovi a proč má tak velké oči, hned na to mi ale strejda Aaaron začal vyprávět o karkulce, protože když jsem mu to řekla ihned si na tu pohádku vzpoměl. Streeejdo už néé já to slyšela snad tisíckrát – ale on schválně povídal dál a skončilo to vždycky tím, že jsem mu utekla a schovala se do skříně nebo do obřího mámina šuplíku, a strejda mě vždycky hledal dokud mě nenašel.. Jo ty roky byli boží ale pak jsem se jednoho dne zahrabala do knížek – ani nevíte jak mě začaly zajímat knížky jako stmívání – teď už bych to nevzala do ruky – všichni to začali strašně odsuzovat a tak jsem to nechala být – nebylo tam však jen upíří láskyplné drama, byl tam také tajný kruh, eragon a hobbit , hunger games a všechno možné – bože jak já ty knížky miluju ! Na nich jsem se učila písmenka a psát. S tátou jsme vždycky četli knížky o andělích co cestovali v čase a zachraňovali různá města a tak, sama doteď nevím, jestli jsou vůbec ty knížky pravdivé nebo je vymyslel on sám pro mě, byly totiž napsané rukou. Důležité ale je že jsem se na nich naučila číst a díky nim jsem pak přečetla ostatní knížky a naučila se psát. Psaní a čtení, to bychom měli a myslím že ani nic jiného nebylo potřeba – tedy aspoň já se odmítala učit něco takového jako fyziku  – je to jednoduše k ničemu. A jak tak šly roky s její milovanou rodinkou už jí bylo patnáct – uvidíme, jaké vylomeniny bude provádět

POPIS POSTAVY PO PŘEMĚNĚ:
   Jako vlček jsem dost podobná mamince, vlastně jako bych jí z oka vypadla, z čehož je samozřejmě nejnadšenější tatínek. Mám polodlouhou světlou strst a kolem očí černé lemování, takže vypadám jako malá kleopatra. Heč. Oči mám jako tmavé lesklé korálky. Nožky mám vysoké a ještě vrtkavé, nicméně rychlé. Výškově jsem středního vzrůstu, čumáček nápadně dlouhý a tělíčko štíhlé. Bratránek se sestřenkou mě mají jako podlézačku a já je občas ze srandy zalehnu když pode mnou podlézají. Jsem ale lehoučká, takže je to jen neškodná hra.