úterý 12. listopadu 2013

Richard Scales

Nick: Scar, Scarlett, Lettie a když už je to fakt hardcore, tak Kukuřice
E-mail: Strange-delirium@seznam.cz
Faceclaim: Jensen Ackles


VĚK: 386 let
RASA: vlkodlak
POSTAVENÍ VE SMEČCE: Zástupce Alfy, Faybournská smečka
PRÁCE: Automechanik
VZTAHY: Jeho jediná milovaná (a nadpozemsky chápavá) snoubenka a družka Skylar Turqoise, dcera Anemoon Scales, přátele: Alciellë Finn aneb ta, co ho aspoň na chvíli vytáhla z průšvihu, Beatrice Devaroux, jeho stará známost a dáma se srdcem z kamene, přesto nedocenitelný člověk
POPIS POSTAVY:
   Richard nepatří mezi ty typy, co normálně působí nějak zvlášť výhružně, spíš naopak. Na první pohled ho můžete zaškatulkovat jako sympatického a důvěryhodného chlápka. Se svou výškou kolem 185 cm sice o něco převyšuje průměr a vypracované tělo, jak už to u vlkodlaků bývá, nedává moc na odiv vzhledem k tomu, že jeho oblíbeným oblečením jsou volné košile a bundy, pod kterými se rýsují pouze rozložitá ramena. Hnědá vlasy mají vždy krátký vojenský sestřih, protože by jinak tvořily kvalitní vrabčí hnízdo z jeho lenosti je trochu zkrotit, a normálně jsou spíše tmavší, ovšem přes léto mu je sluníčko občas zesvětlí až do oříškové barvy. Pod nimi je posazen pár bystrých očí, které mají zelenohnědou barvu a málo co jim unikne. Na rtech se snaží vždycky vyvolat malý úsměv, ať už je hraný, nebo upřímný, protože zkrátka a dobře nechce šířit svou případnou špatnou náladu dál. Co se týče stylu jeho oblékání, ze srdce nesnáší obleky. Říká, že si jich dost užije v té kancelářské práci, kterou ze srdce nesnáší. Málokdy má tedy na sobě něco jiného než košili a rifle, popřípadě nějakou tu bundu, a to spíš zemitých barev jako zelená, hnědá a černá.
   Richardova povaha je rozdělena na dva tábory, které na sebe sice úzce navazují, ale na druhou stranu jsou úplně odlišné. Pokud na něj nenarazíte v opravdu špatnou chvíli, většinou máte možnost poznat tu první z nich, co je spíše veselejšího ražení. V takovém případě se dá charakterizovat jako sympatický flegmatik v klidovém režimu, kterého je fakt těžké naštvat nebo urazit. Z řečí mířených proti jeho osobě si nebude dělat hlavu, co se mu však nelíbí, je to, když se někdo pouští do jeho přátel nebo blízkých. Jsou věci, které způsobí to, že se naštve, a tohle bude pravděpodobně jedna z nich, protože si jich zpravidla vždy váží více než sebe. Jako rváč na tom sice není nějak zvlášť dobře, do téhle škatulky se i přes své působení v armádě nikdy nedal zařadit, ale když se na povrch dostane vlk, je mu prakticky všechno jedno, sebeovládání se smrskne jen do bodu, aby neublížil těm, co nechce, a v takovém případě nemá problém upřímně vyhrožovat nebo až útočit. Avšak chvíle, kdy by to došlo až takhle daleko, jsou poměrně vzácné. Ovšem rozhodit ho, to je jiná. Pokud si myslí, že řekne něco špatně, nebo najednou neví, co udělat, začne přešlapovat z nohy na nohu a prohrabovat si rukou vlasy, což je asi nejlepší znak nervozity, jaký u něj můžete vypozorovat. Překvapivě však zvládá být sem tam i provokatér, což se sice projevuje málokdy, ale přece. Skvělý příklad mírných recesí je například to, že už x let má pravidelně vlkodava. Ten současný je bílá fenka Sky.
   Jeho druhá strana bývá většinou uzavřená a málokdo o ní ví. Přestože jeho sklony k depresím a alkoholismu jsou na první pohled jasné, jeho téměř žádná sebeúcta už ne. Považuje se za zbabělce, sobce, hajzla, někoho, kdo všechny ve výsledku zklame. Zkrátka vše špatné, na co si vzpomenete. Tohle způsobuje, že pokud se někdy něco stane, všechnu vinu obvykle hodí na sebe, nechá vás, abyste mu to stokrát vyčetli, ještě to celé odkýve a stokrát se také omluví. Přestože názor na sebe samého se nějak zvlášť nemění, deprese přichází pouze jednou za čas a to tehdy, když se na něj věci zkrátka navalí a on už neví, jak se k tomu má postavit nebo čí je to chyba (nakonec to vyjde tak, že jeho, takže mu je ještě hůř). Tohle je také důvod, proč utíká od zodpovědnosti – žije v neustálém strachu, koho zase zklame a kdo to kvůli němu odnese. Povětšinou se ale snaží své vnitřní pocity zakrýt, protože i když sem tam potřebuje upustit páru, aby se vykecal, vždy si připadá nepatřičně. Jak slyší ostatní, nehledě na situaci se mu zdá, že jeho problémy jsou oproti těm jejich drobné roztržky jeho osobnosti.
   Miluje stará auta. Sám si do Faybourne přivezl vojensky zelený Minsk, co sehnal kdo ví kde, a sám si víceméně sestavil černého Mustanga 69´. Jen málo věcí z těch, co vlastní, mu je dražší než auto a motorka. Dále psaní. Ovšem i přes nepochybný talent ho nejvíc bavilo to, co s prací pro noviny souviselo. Jako válečný reportér fungoval… opravdu dlouhou dobu a za celou tu dobu se dal považovat víc a vojáka, než za novináře. Krom jisté touze po boji a krvi, co cítil jeho vlk na začátku se našel Richard spíš v pomoci ostatním a možnosti upozornit ne problém. A abych to nějak uzavřela – pokud nemá po večer co dělat a nechce se mu někam ven, lepší způsob jak ho strávit s lahví skotské například u Klubu rváčů nezná.


POPIS POSTAVY PO PŘEMĚNĚ:
   Jeho vlčí podoba není moc podobná té lidské, letmá podoba je snad v očích, které jsou ale navíc trochu poupravené – zelená jde trochu do ústraní od panenek proráží hnědou zlatavé paprsky. Jeho srst je docela dlouhá, huňatá, bílé barvy, ale jak jde dolů k tlapkám, mírně šedne a tlapky jsou pak ocelově šedé. Velikostně taky odpovídá lidskému já, tudíž že je poměrně velký vlk s rozložitým tělem


HISTORIE:
Richard se narodil jako čistokrevný vlkodlak kolem roku 1630 v jedné z kolonií nově založených v Severní Americe. Vlka podědil po otci, toho však nikdy nepoznal – buď matku opustil před tím, než se narodil, nebo padl v bojích, které v té době zmítaly celým kontinentem. Pokud zemřel, jeho matka ho brzy následovala. Byly mu zhruba 4 roky, když osiřel a přecházel tak z rukou jednoho opatrovníka do druhé. Na tohle období nevzpomíná rád a pravděpodobně toho i dost zapomněl. A ono je to jen dobře, protože nároky na něj kladené dalece převyšovaly jeho fyzické schopnosti a díky tomu dost ovlivňovaly také jeho psychiku. Každopádně, čas plynul a on po nějaké době dospěl do takové míry, že se při úplňku proměnil. Jak je napsané výše, neznal svého otce a nevěděl, co se děje. A v tuto chvíli mu na pomoc přispěchal (světe div se) indián. Odešel s ním, nějak poznal, že touha po vyvražďování, co cítili lidé kolem, nebude pro něj. Indián se pro něj tedy stal náhradním otcem a naučil ho, jak zacházet se svým darem, ale nejen to. Naučil ho lásky k přírodě, toho, že si má všeho, co dostane, vážit nebo tomu, jak přežít, když je sám. Léta šla však neúprosně dál, indián zemřel. Nebyl první, kdo v jeho životě odešel, přesto to byla pro Richarda asi nejcitelnější ztráta. Nějak se protloukal životem, cestoval, poznával. Vystudoval školu, jednu, dvě a pak další. Jenže jeho stavy bezcennosti se stupňovaly a částečná touha po boji také. Začalo to válkou za nezávislost. Vždy bylo těžké si vybrat strany, tady vyhráli Američané. Ale víc než všechno ostatní původní obyvatelé, ke kterým má do teď silné vazby. Léta plynula, z armády neodešel, až přišlo na řadu 20. století a první světová válka. Už tehdy měl všeho boje dost, ale když se objevila možnost jít do zákopů jako válečný reportér, šel. Proč? Neví. Jedna kladní věc, co válka přinesla, byl Jim. Jeho nadřízený, vlkodlak a snad nejlepší přítel, co kdy měl. Člověk plný elánu a smyslu pro spravedlnost, se kterým už Richard vždy zůstal. I když se jejich cesty sem tam rozdělili, nakonec se v dalším boji opět našli. Vždy, bez výjimky. Druhá světová válka, historie se opakuje a Richard jde s ní. Tak to pokračovalo i s Koreu a Vietnam. A nakonec poslední, Bosna aneb poslední hřebík do rakve. Možná i doslova – nebýt Jima, asi by se po návratu zastřelil. Viděl toho spoustu, nekonečné množství hrůz, ale nikdy takovou bezmoc, co ho položila na lopatky. I jeho vlk, krvelačná bestie, vyl nad obětmi této války, a pokud už předtím se Richard příliš nerespektoval, tady to vyústilo do toho, čím je teď. I když se snažil, i když kolikrát neuposlechl rozkaz, aby někomu pomohl, pořád by mohl přísahat, že tu krev na rukou cítí i po takové době. Afghánistán v takovém případě tedy už nepřicházel v úvahu, té krve a zabíjení měl už dost. Nějakou dobu žil v New Yorku, psal pro noviny, žil normálním velkoměstským životem. Jenže všeobecný zmatek a stres jeho sebeovládání taky už neprospívali a on je čekal, kdy vybuchne. A tak skončil ve Faybourne. Ačkoliv místní alfa je pořád trochu nabručený, jemu bylo to celkem jedno. Na to, aby řešil takové blbosti, si toho prožil příliš mnoho a stejně tak nestojí o tu poctu alfou být, takže problémy? Ty neměl… Až donedávna, než potkal ji. Malá zlodějka Whisper s krásnýma hnědýma očima. Mělo mu být jasné, že tohle nikam nepovede, ale lásce neporučíš. Pomalý nejistý začátek vyústil ve skvělé dva měsíce a hořký konec. Zjištění, že krom jeho je v jejím životě ještě někdo na stejném místě a poté jeho reakce, za kterou se do teď nesnáší, vyústila k tomu, že mu dala mírně řečeno sbohem. Snad by ji i nechal jít, zapomenul a pohnul se dál, jenže to by nesmělo mít všudypřítomný háček. Jeho vlk si ji vybral za družku, takže, ať chce nebo ne, zkrátka se od ní nemůže odprostit. Přesto, věci šli dál a situace se začala uklidňovat. Dokud neztratil i svou věčnou jistotu, Jima. Ten se dostal do problému za neuposlechnutí rozkazu a před válečný soud, kde byl souzen a odsouzen. Strávil měsíc ve vězení, což bylo pro vlkodlaka víc než utrpení. Až mu ujely nervy, proměnil se a dozorčí ho zastřelily, čímž vznikla druhá věc, kterou si bude Richard vyčítat snad nadosmrti – byl tam, ale nedokázal mu pomoc, zase ta bezmoc… Vznikl z něj ztracený alkoholik, který měl sto chutí vrátit se do armády a všechno nechat za sebou, jenže to by nesměl vědět, že nemůže. A snad ani úplně nechce. Doma ho vždy čeká Sky a přátele – Alciellë Finn, s níž bylo setkání vždy trochu zvláštní, ale cítí k ní cosi podivně ochranitelského a starou známou Beatrice Devaroux. A od nedávna také nově nalezená dcera, sedmnáctiletá Anemoon, která je výsledkem jeho počínání po Bosně a o které neměl donedávna ani tušení. A krom všeho jiného, ten největší důvod zůstat na zemi, který mohl dostat.


Žádné komentáře:

Okomentovat