pondělí 11. listopadu 2013

Iselin Sonja Tove Svenningsen


Nick: Scar, Scarlett, Lettie a když už je to fakt hardcore, tak Kukuřice 
E-mail: Strange-delirium@seznam.cz 
Faceclaim: Bella Heathcote



VĚK: 52 let
RASA: Vlkodlak
POSTAVENÍ VE SMEČCE: Omega
PRÁCE: Pracuje v malém knihkupectví
VZTAHY: manžel Oliver, dcera Gigi a syn Max

POPIS POSTAVY:
   Iselin – raději si nechává říkat Tove – je sotva 160 centimetrů vysoká, štíhlá dívenka. Nedá se říct, že by byla žena, byť postavou někdy ženu připomíná. Charakterem působí spíše jako svobodomyslná, sotva patnáctiletá dívka se světle hnědými vlasy, dlouhými kousek k lopatkám. Věčně na všechny vesele kulí svá velká, kulatá, modro-šedá kukadla nad kterými se klene světlé obočí a rámují je ne moc husté, taktéž světlé řasy, které samozřejmě zvýrazňuje řasenkou. Na plných, ale téměř neviditelných rtech jí neustále hraje veselý úsměv, za rty se skrývají bílé zuby které s radostí všem ukazuje, když na tváři vykouzlí svůj charakteristický, milý úsměv, který naznačuje, že je absolutní nevinný andílek, který by živé duši neublížil. Pravda je sice trochu jinde, ale to se málo kdo dozví. Její kůže je světlá, ale nijak se nevymyká z průměru, není ani tak bledá, aby si o ní každý myslel, že je nemocná, ale rozhodně nemá pigmentu na rozdávání. Co se oblečení týká, je zvyklá na teplejší věci, ale se změnou místa, kde žije, přesedlala na obyčejné džíny a trička, přeci jen, ona oblečení nikdy nijak moc neřešila, na severu je někdy člověk – i vlkodlak – rád, že je mu teplo.
   Neláme si s tím hlavu, nezabývá se prakticky ničím a zároveň se vším. To znamená, že je na jednu stranu bezstarostná a svobodomyslná, nestará se o to, co bude zítra, neuvažuje nad nesmrtelností chrousta ani nad tím, proč jsou mravenci malí. Na druhou stranu, když má o čem přemýšlet, když má nad čím si lámat hlavu, nepřestane, dokud jí všechno nebude dávat smysl a dokud její otázky nebudou zodpovězeny. Je zvědavá jako opice, ráda mluví, kolikrát ani nikoho nepustí ke slovu, je jako sluníčko. Ale i slunce má své temné dny, kdy je zamračené, zalezlé kdesi v mracích. Taková je i ona, jednou za čas. Umí být pěkně protivná, takový malý, zamračený kakabus. Je takový ten typický příklad holky. Ta chráněná, ta, co se oprávněně bojí každého, kdo je dvakrát vyšší a širší. Když byla ještě ve své rodné zemi, byla tam snad jediná dívka, která tak vážně vypadala, ostatní byly vždycky svalnaté a vysoké, kolikrát ani dívku nepřipomínaly. Nenávidí, když ji někdo nemá rád, k její smůle se to stává často, hlavně proto, že ostatní občas irituje tím, že si na nic nestěžuje a zdá se, že má bezstarostný život. No není to tak. Tove, se jednoduše naučila odpouštět a zapomínat, díky tomu je tak veselá. Jejím velkým problémem jsou autority. Úplně to zápasí s její svobodomyslnou povahou, nesnáší, když jí někdo tak omezuje, sice to vždycky nějak přežije, ale kolikrát tím trpí více, než ti, co si pořád jen stěžují. Nedokáže být ale naštvaná ani zamručená moc dlouho, dva dny jsou rekord, to by někdo musel udělat něco fakt krutého, aby byla naštvaná déle. Umí být dobrou kamarádkou, ale i když si všichni myslí že je otevřená a dá se v ní číst jako v knize, doopravdy jí zná jen hrstka lidí. Tedy spíše vlkodlaků. A co se jejích koníčků a zájmů týká, ráda čte, ze všeho nejradši ale mluví. Sport jí nic moc neříká a vzhledem k tomu, že vždycky byla téměř vychrtlá – důležité je to slovo téměř – ani nemá v plánu nějak budovat svaly. A navíc je líná. Krutě líná, když má záchvat lenosti, vydrží celý den ležet a koukat před sebe, mohlo by se zdát, že třeba přemýšlí, ale v její hlavě je většinou takový nepořádek, že najít souvislou myšlenku, to je vážně úspěch. Ona se v nich vyzná, jsou to její myšlenky, ale sama moc dobře ví, jaký tam má zmatek, předem lituje všechny, kteří se do její hlavy dostanou, většinou na ně vypadne směs tisíce slov, které nedávají smysl, musí se první uklidnit a to může trvat i hodiny.


 
POPIS POSTAVY PO PŘEMĚNĚ:
   Když se přemění na vlka, nikdy si jí s nikým nespletete. Proč? Protože naše drahá Tove je v podobě vlka taky dosti malého vzrůstu, srst je tak středně dlouhá, hustá a světle hnědá až téměř blond stejně jako její vlasy. Co se barvy očí týká, jsou stále ledově modré, jen je v nich o něco více šedé a méně modré, nejsou tolik na první pohled výrazné, to spíše její hyperaktivní poskakování, kterým obtěžuje všechny kolem sebe. Uši, hlava, tlapy, ocas, to všechno má tak akorát velké, nic zakrslého, jednoduše se nijak nevymyká průměru, i tak se ale nedá považovat za obyčejnou, nebo snad normální. Svaly? Ne. Moc jich opravdu nemá, je spíše menší postavy, vyniká rychlostí, ne sílou. Sází na to, že nepříteli uteče a že hbitě zamotá hlavu každému protivníkovi, nikdy by si na nikoho netroufla přímo a nikdy nesází na to, že někoho přepere.

HISTORIE:
   Tove narodila v Norsku do poměrně velké smečky. Má devět starších sourozenců, ať už vlastních či jen napůl. Vzhledem k počtu sourozenců a také k věku jí bylo jasné, že i když je dcerou Alfy, nikdy z ní Alfa nebude, a popravdě, je si vědoma toho, že by se na takovou pozici ani nehodila. Když jí bylo necelých 18 let, začalo se kolem potulovat plno zběhlých vlků, většinou uprchlíci ze sousedních smeček, někdy i z Finska nebo Dánska. Jelikož v její smečce byly pravidla jasné, nikoho z nich nepřijali k sobě, což asi nebylo moc moudré, protože vlci se začali formovat do jedné smečky a najednou to nebyla jedna velká smečka a plno uprchlíků ale dvě smečky, které byly téměř stejně velké. A dál to všichni známe. Několikaleté rozpory, mnoho střetů, plno mrtvých a najednou zbyla už jen Tove, několik dalších vlků a její matka. Sourozenci všichni zemřeli, protože všichni už měli věk a samozřejmě zkušenosti na boj. Ona je vlastně ještě stále dítě, i tehdy byla. Zbylí vlci se přidali jako omegy do smečky uprchlíků, ona nechtěla, jen kvůli matky šla. Jako by toho nebylo na tak malé a křehké stvořeníčko málo, matka zemřela. Ne stářím, ani při souboji s Alfou. Chtěla si vybojovat svůj post aby její poslední potomek měl nějakou budoucnost a… nezvládla to. A tak se Tove téměř okamžitě rozhodla, že dále zůstávat nebude. Vydala se pryč. Sbalila si věci, jako vlk se dostala do civilizace, do nejbližšího města a odtamtud už po dvou. Jako člověk. Aby to bylo jasné, vzhledem k tomu, jaká byla zima, nebyli často v lidské podobě, raději se pohybovali jako vlci, a tak se ani nic neučili, takže naše milá, tehdy dvaceti-tří letá Tove nastoupila na noční studium na střední školu, přes den si kupovala čítanky a písanky, snažila se naučit žít jako ostatní a do vlčí podoby se více jak deset let nepřeměnila. Sice těžce, ale přeci, naučila se jak číst, tak psát, sice si každý ročník minimálně jednou zopakovala, ale někdy kolem 33 let vyšla ze střední školy jako „člověk“ způsobilý pracovat a normálně žít. Nikdy si nezaložila rodinu, přátel měla vždycky mnoho, ujal se jí jeden starší knihkupec, který ji zaměstnal a pracovní dobu přizpůsobil tak, aby mohla chodit na vysokou školu, dokonce jí studium platit, samozřejmě za to, že u něj bude pracovat. Vlastně si tedy odpracovala to, co ji zaplatil. Když naše milá Tove dokončila i vysokou – tentokrát na první pokus, s mírným využitím svého přirozeného šarmu a knih darovaných profesorům – a tak se rozhodla naplno pracovat v obchodě, chtěla po Frederikovi – knihkupec, který ji tehdy pomohl a stal se téměř jejím otcem – převzít obchod. Dařilo se dobře. Bohužel, ve chvíli, kdy se má člověk nejlépe přijde velký pád, tak to bývá. Bratr Frederika propadl před mnoha lety alkoholu a zběsile se vydal na cestu za vlky, o kterých se doslechl v hospodě, v knihách, jak to tak bývá, když někdo hledá, najde. Tove se na přání Frederika, který v tu chvíli už umíral, vydala na cestu za jeho bratrem. Trvalo to dlouho, téměř dva roky než Frederikův bratr – hledaný – našel Faybourne. A tak se dostala i s ním do města. Mezitím se samozřejmě musela zase začít měnit na vlka, protože neměla tolik peněz s sebou, aby si mohla kupovat jídlo, většinou napadala zvířata na farmách, nebo nějakou vysokou zvěř v lese. Samozřejmě, jako by to nebylo samo o sobě dost vyčerpávající, hledaný zemřel na otravu alkoholem. Cestou pozbyla svého druhého otce, nyní i strýce, nezbyla jí žádná jiná možnost než se usadit. Chvíli jí to trápilo, ale všechno jednou přebolí, úplně hladce se z toho dostala a už je to zase ta stará, veselá Tove, která kdysi dávno opustila rodné Norsko. Našla si práci opět v knihkupectví, co bude dál, nad tím neuvažuje, ono se jednou určitě něco stane.

Žádné komentáře:

Okomentovat